Jedním z důvodů, proč si limity vlastnímu růstu a plnění snů nastavujeme, je strach, že máme štěstí jen omezeně a že jej můžeme vyčerpat. Podvědomě se bojíme, že když toho najednou dostaneme příliš, nutně musíme posléze o něco přijít. Že takhle funguje harmonie.

Co když ale existuje takový ten Zákon přitažlivosti, podle kterého nám stačí uvěřit, že se nám nějaký sen vyplní – a vědomě si zhmotňovat svou vizi – a on se opravdu vyplní. Funguje to stejně jako zákon synchronicity. Možná má naše mysl opravdu schopnost ovlivňovat svět kolem nás. Co kdybyste tomu zkusily uvěřit? Nic za to nedáte. 

Říkejme tomu jakkoli. Zákon přitažlivosti. Synchronicita. Boží vedení. Zdravá závislost na síle vesmíru. Životní příběh. Budeme-li následovat ten svůj, najdeme na své cestě všechny přátele, lásky, peníze a náměty k tvorbě, které k naplnění svých snů potřebujeme.

Jeden ze způsobů, jak porozumět a naslouchat svému Životnímu příběhu, je psaní ranních stránek. (#nopressure). Vynořují se v nich témata, která na vědomé úrovni popíráme nebo si je z nějakého důvodu nedovolujeme. 

Kdo to ještě neudělal, přečtěte si Coelhova Alchymistu.

Julia Cameronová v Umělcově cestě říká, že „veškerý pokrok se děje skoky víry.“ Mohou to být zásadní životní zvraty ale i jen nepatrné události, které ale jako mávnutím onoho motýlího křídla změní běh dosavadních událostí.

„V dobré víře musíme odstranit své vnitřní zábrany, abychom se do něčeho pustili, a pak na vnější úrovni podniknout konkrétní kroky, které jsou nezbytné ke spuštění synchronního dobra.“

Prakticky to znamená, že musíme nejprve uvěřit, že je v našich silách splnit si svůj cíl nebo sen. A pak podniknout první kroky k jeho realizaci. Kolečko se roztočí, věci se uvedou do pohybu… a příležitosti přijdou.

 

Abychom mohly kreativně růst, potřebujeme pro svůj růst prostor. A každý umělec potřebuje tvůrčí samotu. Ať jsme introvertky nebo extrovertky, ať nás společnost lidí nabíjí novými nápady nebo naopak, pro jejich zpracování potřebujeme být samy. A my se musíme naučit si tenhle prostor o samotě dopřát – a nestydět se za něj. Až příliš často se totiž stává, že potřeby ostatních pokládáme za důležitější než potřeby nás samých. Místo pocitu radosti a uspokojení se cítíme frustrované. Dokážeme v takovém režimu fungovat, naučily jsme se v něm dokonce i nadále kreativně pracovat. Ale cedíme ze sebe pot, krev a nadšení, vysáváme svou duši. Úmorně dřeme a ještě si připadáme, že to tak děláme správně. Ocitáme se v jakési pasti ctnosti, v rámci které neustále upřednostňujeme potřeby a nároky ostatních na náš čas. Svůj čas a prostor si musíme umět vydobýt.